V 52 jsem chtěl změnit obor, ale byl jsem ochromený strachem — co když to nezvládnu, co když je pozdě. Půl roku jsem to odkládal. Pomohla mi věta z tohohle článku: „Nejistota a příležitost jsou dvě strany téže mince.“ Přestal jsem čekat na jistotu a udělal první malý krok. Dnes dělám něco, co mě baví — a ten strach byl z velké části zbytečný.

15 2 v diskuzi

Celý život jsem žil podle toho, co se ode mě čekalo — škola, kariéra, dům. Před rokem jsem byl na hraně vyhoření a ptal se „proč vlastně“. Dostal mě tenhle text o tom, čeho lidé na konci nejvíc litují: „Chtěl bych, abych měl odvahu žít život věrný sám sobě, ne život, který očekávali ostatní.“ Začal jsem dělat menší rozhodnutí podle sebe. Je to úleva.

15 2 v diskuzi

Dlouho jsem se cítila „stará“ jen kvůli číslu v občance a podle toho se i chovala — couvala z věcí, co bych chtěla. Pak jsem narazila na tohle: „po čtyřicítce se lidé v průměru cítí zhruba o pětinu mladší, než kolik jim skutečně je.“ Došlo mi, že to číslo neurčuje, co můžu. Přihlásila jsem se na věci, co jsem si dřív zakazovala.

13 2 v diskuzi